Šťastná Berjanka

"Nesnáším dovolenou u moře" - takto začínal e-mail, který mi jednoho skoroletního dne poslala Alice. Čtu dál - " ale dovolená u moře, kam si můžu vzít psy a nebudu se muset válet na pláži, protože se tam budu učit vodní záchranařinu, to je něco jiného. Tady máš odkaz na stránky, rozhodni se rychle a zavolej, já jedu. " Tento strohý, ale Alici vystihující text mne zaujal. Odkaz byl na Klub Foundland-Czech. S částí členů tohoto klubu jsme s Alicí již prožili víkend u rybníka Branžež. Bylo to nezapomenutelné, protože takovou partu lidí potká člověk opravdu jednou za deset let.
"Já mám šanci jet se psem k moři… " běželo mi ve stavu euforie hlavou. Domluvila jsem si hlídání zbytku smečky a přihlásila jsem se. Od Alice jsem se dověděla jakou výbavu potřebuji s sebou a jak to bývá u mne zvykem, vše jsem pak kupovala nebo půjčovala poslední den před odjezdem.
Nastal odjezd. Dvě auta, čtyři psi - Alex a Viki - fenky appenzellského salašnického psa, Fiona (Princezna, Bubák) - toto je jediná fenka bernského salašnického psa s několika přezdívkama, Charlottka - fenka německého ovčáka, tři ženský - Kačka, Lenka, Alice, dvě děti - Denis a Terezka (obě mají za maminku Alici) a hromada řízků od babičky, která nám k nim nedala ani kousek chleba ("přece jste chtěli usmažit řízky, o chlebu jste nic neříkali"- pozdější babičky slova), krmení pro psy, zbytečné oblečení (na to, že je zbytečné jsme přišli také až později) a itinerář od Pavla vyjelo směr Chorvatsko.

Vyjíždělo se ode mne, z Kamenného Újezda. Mým jediným úkolem bylo dovést auta na hranici s Rakouskem. Jak jsem byla roztěkaná, omylem jsem za vesnicí nezatočila správným směrem, ale jela jsem setrvačností rovně- tudy, kudy jezdím několikrát v týdnu za babičkou…Zbytek několikahodinové cesty - vlastně až do rána- nebyl již v mojí režii, takže jsem všude správně trefili a po setkání s Pavlovou kolonou dojeli na místo. Kemp Pineta u Fažany. Pro kynologa něco úúúúžasného. Piniový háj (ať to bylo co bylo, pro mne to byly pinie…), travička, stín, prostorné dřevěné chatky, moře na dosah ruky.
Honem vše z auta vyházet do chatky - později se to uklidí - sušenky, řízky, limonády a pivko do ledničky a šli jsme k moři. Moře a psi. Nezdá se mi to. Pejskové měli radost, že konečně nemusí spát a protože to jsou milovníci vody, vrhli se do moře a teprve až při ochutnání vody zjistili nepatrný rozdíl v kvalitě koupání. (Viki ho nezjistila za celou dobu pobytu. Obden se napila a trpěla tak střevními problémy).
Alex s Fionkou se začaly brouzdat, Viki, jež má v sobě něco z bobra (je hnědá, baští větvičky a vydrží dlouho plavat) nabrala směr obzor a nemínila se vrátit. Doma totiž plave téměř přes celý rybník a teprve když má břeh na dosah se obrací a vrací se zpět. "Viki, zpět, Viki, ňaminka" volala jsem, co mi plíce stačily. Viki se vrátila, to ano a šťastná jako malé dítě mne oběhla a mizela k obzoru podruhé. Je to radost vidět šťastného psa, to vám povím…

Po návratu k chatce nás okouzlila vůně. Ne guláše, o kterém psala Eva, jak jsme ho jedli celý den, ale vůně chleba! Poté i toho guláše. To nebyl guláš, to bylo mistrovské dílo!
Něco tak úžasného s takovým nepoetickým názvem jsem ještě nejedla. A to jsme netušili, co nás čeká za kulinářské zážitky po zbytek týdne. Večer po krátké instruktáži ohledně systému výcviku jsem usnula jak ti psi. Ráno - vůně kávy, medu, salámu - kde to jsem? V Egyptě na zájezdě s all inclusiv? Ne, vedle mne spí pes! Rychle jsem se zorientovala, jsem v Chorvatsku. A co ta káva?
Jednoduché vysvětlení - Eva s Ivou rozdávaly snídani. Švédské stoly v autocampu? Není to marnivost? No dobře, hlavně aby tam byl chleba… Byl. A s ním i fantastická marmeláda domácí výroby. Vím, že vy všichni, kteří jste prožili týdenní fundlandské hody víte o čem je řeč. Vám, kdo jste s námi nebyli, nejsem schopná vylíčit jak se jmenovala všechna ta jídla, která nám Eva vařila k obědu a k večeři, ale byla to jídla tak fantastická, že i devítiletý Denis, který z chlapské zásady nejí to, co nezná a tvrdě se dožaduje smaženého sýra s hranolkama, po dvou dnech pojídání smažáku ochutnal omáčku a na sýr si pak ani nevzpomněl.
A Pavlovo grilování také nemělo chybu. Exkluzivní! Mimo snídani, oběd a večeři jsme byli vykrmováni svačinami a od té doby chápu, proč jsou neoprenové obleky sice pružné, ale pevné zároveň. Snaží se vám udržet postavu, kterou se vám Eva snaží zničit. A že Eva vyhrává nad neoprénama je jisté.
Výcvik organizoval tým rakouských vodních záchranářů v čele s vedoucí Renate Rosenberger, Wernerem a Astrid. Ráno nastal test pejsků i psovodů. Pes měl donést z vody aport. Podle úrovně výcviku a plaveckého stylu psů jsme byli rozděleni do dvou skupin. Alex s Kačkou šly k pokročilejším. Bubák a Viki zůstaly u začátečníků. Bubák proto, že je ještě malá a Viki proto, že obeplavala aport a ladným, leč rychlým tempem mířila k poslední bójce. A vysvětlit Astrid, že Viki až si zaplave, bude normálně aportovat, to v němčině fakt neumím…
Astrid zjistila, že si spousta psovodů neumí s pejsky hrát a tím je správně motivovat k práci. Alice a já jsme naopak dostaly pochvalu za souhru psovoda se psem i za skvělou intonaci hlasu při výcviku. To, že jsme se před týdnem vrátily z našeho již druhého výcvikového psího tábora, kde nás něco takového naučili již loni, to jsme nepřiznaly.

A co se pejsci postupně učili?
- doplavat pro plastový aport do vody a přinést ho na břeh, nejlépe až k páníčkovi
- doplavat k páníčkovi, který stojí po krk ve vodě a volá o pomoc, tam vzít do tlamičky (či do tlamy) aport, vracet se na břeh a táhnout za sebou člověka, který se drží psa za postroj
- aportovat z vody krátké i dlouhé lano
- doplavat s lanem v tlamě ke člověku, který stojí ve vodě a volá o pomoc, obeplout ho, člověk se chytne lana a s touto zátěží plave pes zpět na břeh
- zůstat v klidu na surfařském prkně a nechat se na něm vozit pár metrů od břehu
- plavat ke člověku, který leží na surfařském prkně a volá o pomoc (v tom byli skvělí Denis s Terezkou
- naučili se volat o pomoc i německy a pak se podle národnosti psů "topili" buď "pomoc" nebo "hilfe") tam pes vezme lano, a plave zpět na břeh
- nechat ze sebou manipulovat cizími lidmi
- při nakládání do lodi
- vyskočit z lodi do vody a plavat buď vedle ní nebo se vracet na břeh
- plavat různými směry s lanem
- a někteří se učili hlavně plavat.
Moje teorie, že každý pes umí plavat byla popřena rotwajlery, kteří se prvních pár dní spíše topili než aby plavali. To i ridgeback, plaval lépe. Shrnu-li výcvik, který byl rozdělený na dopolední a odpolední do pár slov, budou znít:Bylo to překrásné, příjemně unavující, ale dny uplynuly velice, velice rychle. Ptáte se jestli jsme měli čas ještě na něco jiného než na jídlo, přesun k moři a výcvik? Měli. Spoustu času na povídání si - hlavně u jídla a večer u pivka.
Nádherné byly ranní procházky po pobřeží nebo mezi zahrádkami s mandloněmi, pod kterými jsme nacházeli spoustu mandlí, které po vylousknutí z pecky byly těmi nejsladšími jaké jsme kdy v životě jedli. V zahradách rostly fíkovníky s nezralými fíky a nejvíce mne udivila terasa hustě obrostlá rostlinou kiwi s obrovským množstvím plodů. Nic se tam nevyrovnalo rannímu slunci, které všemu propůjčovalo teplé barvy…

V úterý, kdy byl volný den, jsme odjeli do města Pula. V hodinách dějepisu jsem asi nedávala dobrý pozor, tak mne překvapilo, že se na Istrii nachází množství starých římských staveb. Monumentální zbytky kolosea, ze kterého na vás dýchne vřava, euforie davů i strach těch, kteří v něm bojovali o život. Vítězný oblouk, který ve studeném kameni ukrývá moc vítězných vojsk i bolest války. Uličky a domy, pojmenované jmény vládců římských měst i jejich manželek, které byly proslulé svými travičskými znalostmi. Kostely, pevné základy víry, kdy při pouhém překročení jejich prahu člověk pozná, jak moc znamenaly pro lidi své doby. Do historie se mísily barvy obchodů s moderním zbožím a tím vším nás provázela nadčasová vůně syrových i smažených ryb, která nám připomněla, že nás dnes Eva neživí a je na čase si koupit jídlo.
Ryby a další dary moře byly opravdu chutně připravené a porce byla tak velká, že jsme ji nedokázali sníst a jednu rybu jsme přinesli pejskům. A že jim chutnala!Týden skončil, v pátek naštěstí celý den pršelo, tak jsme při loučení slzy tekoucí po tvářích vydávali za kapky deště. Ve chvíli, kdy déšť ustal jsme se ještě rozloučili s mořem. Pejsci si naposledy zaplavali. Pro naše kamarády jsme našli nějaký ten zajímavý kamínek a našim třem nejlepším přítelkyním, se kterými jsme se měli sejít již v sobotu na klubové výstavě salašníků jsme vzaly tři kameny, každý skoro kilový, aby věděly, jak moc jsme na ně mysleli. Jízda v noci za hustého deště byla dlouhá a únavná. V Čechách naštěstí již nepršelo. Moře se s námi rozloučilo s pláčem, domov nás přivítal s úsměvem.
Lenka
P. S. V životě člověka je spousta pěkných chvil, ale tento týden byl pro mne jedním z nejsilnějších zážitků. A to nejen proto, že jsme báječně přibraly a tím jsme se dostaly zase o kousek blíž některým páníčkům, kteří mají doma fundlanďana, ale tím, že se mi splnilo několik přání najednou - moře se psy s partou neskutečně úžasných lidí a to vše spojené s výcvikem psů.
vyšlo ve Zpravodaji Klubu švýcarských salašnických psů

…..pojeď s námi o víkendu s novofoundlanďanama na vodní záchranářský výcvik”, řekla mi Alice. Alice má devítiměsíční fenečku bernského salašnického psa Fionu Queen Elsa, která jednou bude mít skoro takovou velikost a sílu jako novofoundland, ale appenzell? To je příliš malý pes aby něco takového dokázal - běželo mi hlavou. No co, alespoň si zaplave. A tak jsme jeli.
Výcvik následoval těsně po flyballovém soustředění, proto jsem také hned při příjezdu do Branžeži vedoucímu Pavlovi řekla, že Phiruška bude asi unavená a že jsme se přijeli hlavně podívat. Druhý den ráno začal výcvik. Nebyl to nějaký dril, pouze nám vysvětlili, že základem všeho je touha plavat, aportovat a přijít s aportem zpět k páníčkovi.
Jako aport se používá oražový plastový předmět ve tvaru válce. Pro začátek na rozplavání se háže aport do vody, odkud ho pes přinese a potom drží aport ve vodě “tonoucí” a volá o pomoc. Když se první foundland pomalu a rozvážně sunul do vody, mysleli jsme si, že ho to zrovna asi nebaví, ale postupně jsme zjistili, že pomalejší pohyb je pro toto plemeno normální.
Bylo nám řečeno, že prý nemají kam chvátat. Pokud člověk ve vodě plácá rukama a křičí, je určitě živý. Příliš živý člověk by mohl psa stahovat pod vodu, takže si je foundland prý vědomý toho, že má počkat. (Dodnes nevím, jestli to je pravda nebo vtip) U člověka vezme aport do tlamy a plave zpět. “Tonoucí” se chytne psa za postroj a je tak vytažený z vody ven.
A co appenzell? Phira neustále štěkala, nemohla se dočkat, kdy už přijde na řadu, do vody se vrhala jak vystřelená z praku a vzorně aportovala. I člověka bez problému při plavání utáhla. Jen s pouštěním aportu byly trošku problémy, chtěla si ho nechat pro sebe. Po několikerém plavání byla stále čilá, až nám Pavel řekl, že by jí chtěl zažít odpočatou, když jako unavená je k nezastavení.
Fionka, protože je to teprve odrostlé štěně se učila aportovat a nelámat si hlavu z cizích lidí oblečených do neoprénů, z velkých psů a přílišného shonu. Byla skvělá. Přesto, že se jí zpočátku plastový aport nelíbil, druhý den ho přinášela radostně a bez problémů.
Během víkendu si pejsci ještě natrénovali nastupování do lodi (vlastně na šlapadlo) z mola, které mělo mezi prkny mezery, takže museli dávat pozor jako při chůzi po žebříku, jízdu na šlapadle a skákání z něj do vody. Plavání na větší vzdálenost, nastupování na surfařské prkno a vození se na něm, cvičili jsme i poslušnost. Veškeré cvičení bylo vedeno formou her a prokládáno odpočinkem, abychom pejsky neunavili tak, že by je přestalo bavit.
Dva dny výcviku mi daly odpověď na otázku – ano, při dobrém vedení je i appenzell schopen cvičit stejně jako novofoundlanďan. Píšu cvičit, protože oproti foundlanďanům neměl aplík možnost zdědit cit a instinkty pro vodu. Phiry nadšení pro práci nebylo potvrzené extrémním vytrvalostním plaváním. Rozený vodní záchranář také automaticky využívá spodní proudy, aby si ušetřil vlastní síly při plavání a o tom salašník nemusí mít ani ponětí. Nevím, jak by zvládla mořské vlny.
Salašník, zrozený pro práci je vděčný za jakoukoliv činnost, kterou mu předložíte.
A pokud se vám povede poznat partu lidí, která vás od samého začátku přijme mezi sebe a po celé dny vám vytrvale odpovídá na všetečné dotazy, radí, pomáhá, každého psa bere jako individualitu a podle toho vymýšlí strategii výcviku, prožijete báječné dny na které budete dlouho vzpomínat.
Lenka Schönbeková
vyšlo ve Zpravodaji Klubu švýcarských salašnických psů

 

Flyball - báječný psí sport, pro který se naše Phira snad naroila. Když jsme si ji odváželi z chovatelské stanice ve Švýcarsku, která se již řadu let pyšní appenzelly, kteří dostávají do vínku pevný charakter a obrovskou chuť k práci, bylo to mrně, jehož výrazným rysem bylo vymýšlení lumpárem a zlobení starší kamarádky Besinky. Během dvou let z ní vyrostla báječná psí dáma, která nevydrží dlouho lenošit a lumpačení jsme zaměnili za práci.
Pro Phirušku to je flyball a proto není divu, že jsem tomuto sportu věnovala letošní dovolenou.
Flyball je opravdu adrenalinový sport, což může potvrdit každý, kdo mohl na vlastní oči vidět
jakýkoliv turnaj. Psi běhají přes překážky na jejichž konci je čeká box ze kterého si sami „vystřelí“ tenisový míček do tlamy, běží zpět a střídají se s ostatními psy ze svého družstva.
Jsou mohutně slovně povzbuzováni všemi, kdo mají zájem na jejich co nejrychlejším běhu. Pokud si řeknete, že hlasité povzbuzování musí citlivým psím uším vadit, jste na omylu. Radost v hlase a nadšené „běž, běž“ na ně působí stejně jako na lidské sportovce.
Letos v červenci se uskutečnilo soustředění flyballistů začátečníků i pokročilých na cvičišti ZKO v Trmicích u Ústí nad Labem. Pod vedením opravdových mistrů českého flyballu
Míly Vrbové, Aleny Králové a Diany Vyskočilové.
S Phiruškou jsme dorazili do Trmic s „naším“ českobudějovickým družstvem Alea-tým snů. Poprvé s aplíkem pod stan a poprvé bez ostatních členů naší psí smečky. Byla jsem trošku nervozní, ale jedna z prvních vět která nám byla určená, mne nastartovala do pracovní pohody. „Hele appenzell, takové vzácné plemeno a již druhý tento týden, to jsem zvědavá jak bude běhat,“ ozvalo se z verandy klubovny. (Prvním trénujícím aplíkem toho týdne byl totiž Apollo z Tichého Údolí se svým psovodem Jiřím Mackem, kteří letos absolvovali svůj velký závod na Eager´s Cupu právě zde v Trmicích.)
Po ukázání „co vlastně umíme“ nám Míla s Alčou individuelně radily jak pejsky povzbuzovat, jak jim nepřekážet, jak je co nejefektivněji naučit otáčet se zpět na dráhu bez ztráty rychlosti a jak štafetově vysílat další psy na trať.
A závěr? Všichni pejsci – a bylo jich tam asi osmnáct z různých koutů Čech, se během tří dnů naučili více než za celý půlrok tréninků. Zkrátka, rada od mistrů je nad zlato.
Při závěrečném posezení dostali všichni pejsci pochvalu a Phiruška byla prohlášená překvapením soustředění, protože po všechny dny běhala opravdu naplno bez známek
nějaké větší únavy a se svojí vyrovnanou a nekonfliktní povahou udělala aplíkům obrovskou reklamu.
Na fotce je appenzellka Alexandra Šťastná Berjanka, která se tentokrát soustředění nemohla zúčastnit a moc nám tam chyběla.

Lenka a Phira v. Brünggberg

Ve většině rodin jsou švýcarští salašničtí psi pro své chovatele pouze věrnými a milými společníky a hlídači. Kouzlo jejich atraktivní trojbarevnosti a u bernských salašnických psů i vizáž dobráckého medvídka u lidí neprobouzí myšlenky na organizování výraznějších aktivit pro „naše“ čtyři plemena. Přitom při patřičném výcviku zvládnou rozličné úkoly a mohou v nejrozličnějších psích sportech dosáhnout vynikajících výkonů. Ale i když nebudete usilovat o žádné vrcholové výkony, budete díky spolužití se salašníkem bohatší. Neboť je to pes, jehož úkolem je být pozorný, vyrovnaný a má velice silnou citovou vazbu na člověka.
Chceme vám zde ukázat jak můžete svého psa zaměstnat a kromě toho si i užít společné radosti.

Výcvik poslušnosti:

Základem všech sportů se psem je nutná láska a souhra psovoda a jeho psa. Lásku k lidem si pejsek získává ve svém nejranějším dětství, v době, kdy je se svými sourozenci u psí maminky a chovatel jej připravuje na život mezi lidmi, psy, event. i hospodářskými zvířaty. Tato etapa se nazývá socializace a je velice důležitá pro budoucí šťastný život salašníka. Pouze veselá, hravá, nebojácná štěňata a nekonfliktní fena jsou zárukou duševního zdraví a to je zárukou, že při správném vedení budete mít doma snadno cvičitelného a vnímavého jedince.
Základem poslušnosti je přivolání…a pak jde vše samo… Salašníci bez rozdílu velikosti plní rádi každý cvik, který jsme schopni vymyslet a naučit je. Učí se rychle pokud trénujete s láskou a radujete se z jejich i sebemenšího pokroku.
Cvičit můžete doma, na zahradě, na klidném místě při procházkách nebo na kynologickém cvičišti. Stále větší množství salašníků se složenými zkouškami je důkazem toho, že to byli původně psi pracovní, kterým není ani dnes zatěžko trénink poslušnosti, stop a v neposlední řadě nácvik obran, které berou jako obrovskou zábavu a jsou hrdí, když mohou figurantovi ukořistit rukáv a odnést si ho do ústraní jako svůj úlovek.

Tažný pes:

Používat salašnické psy jako tažná zvířata má svou tradici již dlouho před začátkem čistokrevného chovu. Velký švýcarský i bernský salašnický pes ve své vlasti nebyl jen okrasou hospodářství, ale sloužil jako tažné zvíře. Lidé je zapřahali ho vozíků naložených konvemi s mlékem nebo sýry, které rozváželi do mlékáren a na trhy. Proto je kostra těchto psů mohutná, plná svalů, přizpůsobená vytrvalé chůzi. Ještě dnes můžete vidět (např. na výstavách) berňáky, velké švýcary nebo appenzelly jak šťastně táhnou malé lehké vozíky, vyrobené jen tak pro radost jejich i nás dvounožců.

Agility.

Tento sport pochází z Anglie, je to vlastně psí parkur. Pes musí překonat různé překážky (např. skok vysoký, slalom, tunel, kladinu, houpačku) co nejrychleji a nepřesněji. Psovod běží souběžně se psem a povely a posunky ho navádí na příslušné překážky. Je to sport, který klade nároky na přesnost a fyzičku psovoda a zvířete. Lépe se v agility uplatňují dvě menší salašnická plemena- appenzellský a entlebušský. Avšak i bernský a velký švýcarský salašnický pes mohou být při správném rozvržení tréninku náruživými závodníky. Pejskům působí tento sport radost a zároveň si upevňují své zdraví.

Flyball:

Flyball znamená v překladu letící míč. Je to sport rychlostní, vhodný pro menší dvě plemena salašníků-pro appenzellského a entlebušského salašnického psa. Úkolem psa je v co nejkratším čase překonat čtyři nízké skokové překážky, sám si tlapkami stlačí nášlapné prkénko flyballového boxu, odtud mu vystřelí malý míček, který musí chytit a vrací se přes překážky zpět k psovodovi. Soutěží souběžně vždy dvě čtyřčlenná družstva. Pro psy to je adrenalinový sport, mnozí jedinci na startu samou nedočkavostí štěkají a do několikavteřinového běhu dají opravdu vše. Pro úspěšnost tohoto sportu nepotřebuje mít psovod fyzickou zdatnost, pouze musí naučit pejska aportovat a vzbudit v něm radost pro sprintový běh.

Canisterapeutický pes

Canisterapie je léčebná metoda, při které se využívá kontaktu „nemocného“se psem. Pes se stává jejich dobrým kamarádem, který tím, že jejich lásku oplácí svou, uspokojuje jejich citové potřeby a pomáhá rozvíjet nejen sociální ale i motorickou stránku člověka.
Výcvik klade vysoké nároky na absolutní bezproblémovou povahu salašníka. Ten ji ve většině případů má ve své genetické výbavě, ale musí být prohlubována a podporována člověkem již od narození štěněte. Lidé, kteří se canisterapii věnují, skládají se svými pejsky zkoušky a mohou pak léčebně působit nejen v denních stacionářích, v domovech důchodců, ale i v klasických nemocnicích či docházet přímo do rodin.
Pokroky, které při této léčbě „nemocní“ dosáhnou jsou někdy tak rychlé, že jim i samotní lékaři nedokáží uvěřit.

Záchranářský pes

Vidět v zahraničí při záchranářských trénincích či závodech některého ze salašnických psů není výjimkou. U nás zatím ano.
Výcvik je založen opět na lásce psa k lidem. Pejsek se musí naučit klasické cviky poslušnosti a kromě nich i vyhledávání lidí v různých úkrytech, jejichž nalezení hlásí štěkotem svému psovodovi. Vše může vypadat velice jednoduše, každý pes má přece vynikající čich, ale musí mít i chuť do hledání, kterou nesmí ztlumit nepříznivé počasí (déšť, zima, vítr nebo naopak horko) a musí se naučit rozložit své fyzické a psychické síly do celého dne. Osoby, které vyhledává jsou schované za stromy, keři, ale i v podzemních úkrytech (jámy zakryté poklopem a větvemi) nebo naopak ve výšce na stromech, na římsách zdí polorozpadlých domů. Za denního světla i po tmě. Ve sněhu či ve vodě. V nemnoha skutečných případech pes nenachází osoby živé, proto se musí i tato možnost trénovat.

Vidíte, že život se salašníkem může být víc, než jen pomazlení. Hodiny strávené tréninkem vám přinesou uspokojení z práce, radost z dosažených výsledků a v neposlední řadě nové známé, kteří se mohou stát vašimi celoživotními přáteli.
Autorem článku je Lenka Schönbeková. E-mail pro případné dotazy či kontakty na cvičitele aplik.kssp@centrum.cz